Bivak na houpačce

18. 08. 2013 17:59:11
Aneb jak jsem si tak kus noci čekala na mužskýho, co se mi někam zatoulal. Přiznávám, stalo se mi to poprvé.
Míša na houpačce
Míša na houpačce

Co na tom, že ten mužskej má čtyři pořádně chlupaté nohy. Co na tom, že jsem čekala na dva. Stejně se to stalo.

Kocouři obvykle večer tvoří nedilnou součást gauče, někdy elegantně stočení na polštářích, někdy visící na opěradlech, někdy (nejlépe) libovolnou částí těla zabírající co největší plochu ležících notebooků, tabletů případně mobilů, ať už je jich doma v danou chvíli jakékoliv množství. Někdy ale posádku gauče netvoří. To tehdy, když svedou nelítostný boj o některé z oblíbených míst. Vítěz pak obsadí dobyté území a vyčerpáním usne. Poražený zůstává na dohled, to pro případ, že by se vytoužené místo uvolnilo - obsadil přece čestné druhé místo.

I večer "V" to tak bylo. Na gauči jsem byla sama a přemýšlela, proč na mne ti chlupatí fešáci tak kašlou. Přiznejme, že jsem přemýšlela velmi zlehýnka a byla v klidu. Ale jen do okamžiku, než jsem si vzpomněla na vyprané prádlo a vystartovala k prádelně. Blížila se půlnoc, což je moje oblíbená doba běhu s košem k prádelním šňůrám. Ono by se to asi dalo dobře zdůvodnit vírou v očistnou sílu měsíčního svitu, ale skutečnost je daleko jednodušší - na prádlo skoro pravidelně zapomínám. V klidu jsem třepala ručníky a utěrkami, když tu...

...mi padl pohled na dveře. Byly jen přivřené. A bylo jasno. Špatně jsem zamkla a v jednolitosti naší pevnosti vytvořila příležitost pro útěk. Úplně jsem ty kluky chlupatý viděla, jak na sebe jásavě mňoukají: "Brácho, zdrhej, fakt nás nikdo nevidí!". Vyběhla jsem do zahrady a na vteřinu naivně zadoufala, že kocourci spořádaně čekají u dveří. No, nečekali. A nebyli ani nikde v zahradě. Krve byste se ve mně nedořezali. Naši kocouři jsou šelmy postelní. A teď jsou sami kdovíkde. Pod višní v sousední zahradě se zaleskly oči. Posvítila jsem si tam. Ríša. Uf, aspoň jeden. Volám, lákám, Ríša nic. Zaváhala jsem. Zajít k sousedům? Blížila jsem se k višni a kocour se rychle schoval do své oblíbené schovávačky pod lískové keře. Zacouvala jsem zpátky v obavě, že by osamělou sousedku při pohledu na postavu pobíhající po zahradě mohl trefit šlak. Budu si na něj muset počkat, Ríša ostatně nikdy daleko neutíká.

Vybavena mikinou, dekou, čelovkou a repelentem jsem znovu propátrala zahradu a usadila se na houpačce. Tak a mám to. Někdo po půlnoci čeká na manžela, co si před zprávami odskočil "na jedno". Někdo na teenagera, který se měl z rande vrátit do desíti. Já se zlehka pohupuju na lavičce a trhnu hrůzou o ztraceného kocoura. Jedním jsem si jista. Jestli se vrátí, nedostane se zpátky na zahradu. To totiž neumí.

Maluju si katastrofické i lehce komické scénáře. Třeba ranní telefon: "Ahoj, šéfe, dneska nepříjdu na jednání, neb mi v nomisa_houpacka.jpg
ci utekl kocour a netuším, kde je. Že je to svolané už měsíc? No já vím, ale on to asi nevěděl." Začalo mi být zima, hodiny se přehouply přes jednu, Ríša leží u sousedů v pivoňkovém keři, Míša nikde. Usoudila jsem, že pokud se vrátí, bude to kolem páté ranní. To už by mohl mít hlad. Zrovna, když jsem se vracela na svou externí pozorovatelnu s temohrnkem čaje a připadala jsi jako noční táborová hlídka, ozvalo se za plotem zamňoukání. Kájínek, Míša si volal z lavičky, že už je tady a: "Jani, hele, hoď mi sem klíče", nebo co to v tom mňoukání bylo. Pustila jsem lumpa domů, upaloval celý spokojený a mířil si to rovnou k misce. Pod pivoňkou se cosi zavrtělo a líným krokem přišel i druhý uprchlík a nad granulemi šťouchal do bráchy. Tušila jsem v tom: "Hele, Rambo, kašli na ty granule. No kdes byl? A jaký to tam bylo?"

S úsměvem jsem sbalila vybavení své (vy)hlídkové věže, dvakrát zalomcovala klikou od prádelny a šla si lehnout. Vynadám jim až ráno. A budou muset dvacetkrát naškrábat drápkem, že utíkat se nesmí. kocouri_skrabadlo.jpg

Ráno se mi motali kolem nohou, když jsem jim chystala dlabanec do misek, jakoby nic. Oči jako světýlka, uši pečlivě srolované, aby neslyšeli ani slovo z mého výchovného proslovu. Když jsem odcházela do práce, byli už nalepení na dveřích a hypnotizovali kliku. Ne, milánkové, zázraky se prostě dějí jen tu a tam. Příště zas pěkně se mnou a za světla.

Autor: Jana Majová | neděle 18.8.2013 17:59 | karma článku: 11.89 | přečteno: 445x

Další články blogera

Jana Majová

Stalker

Žijeme silný příběh. Je zcela pravdivý a žijeme ho tak dlouho, že jsme už přestali vyhlížet jeho konec. Devastuje nám každodenní život, mění naši realitu. Tak se žije, když si vás vyhlédne někdo, kdo se rozhodl vám ničit život.

18.9.2022 v 23:05 | Karma článku: 36.70 | Přečteno: 3532 | Diskuse

Jana Majová

Marie Milá (Šípková)

Jak je ten svět pomíjivý, že? Už týden mi svítí v kalendáři, že máš dnes narozeniny. A Ty? Ty se teď odněkud z vyššího levelu samotného Bytí nejspíš s nadhledem usmíváš. Marie.

3.2.2022 v 18:26 | Karma článku: 23.41 | Přečteno: 511 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Milan Šupa

Čerpejme sílu ke vzestupu z prožití reality Ducha

Myslím, tedy jsem! Tato slova jsou lež! Jsou omylem! Kdo je akceptuje, sází na falešnou kartu a promrhává svůj život. Ztotožňování vlastní jsoucnosti s rozumem a myslí je tou největší tragédií, která nás může postihnout.

28.3.2024 v 16:13 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 16 | Diskuse

Jiří Herblich

Slovo, které radí člověku je Božské tím, že chápe princip Božství

Kdo najde slovo své jako Božské tím, že uvěří. Ten najde slovo společné jako svoje a bude to slovo Boha v člověku.

28.3.2024 v 6:28 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 22 | Diskuse

Yngvar Brenna

Jakou chcete budovat společnost aneb pryč s Velikonocemi

Skutečně je to něco, za co máte utrácet peníze i čas a úsilí, abyste ty dopady potírali, či alespoň pokoušeli, byť zcela marně, zmírnit? Přece jde o to, jakou chcete budovat společnost.

28.3.2024 v 1:56 | Karma článku: 14.26 | Přečteno: 270 |

Jan Andrle

Nový oblek

Jak slíbil, tak udělal. Sliby se mají plnit, že. A já to stihnu nejen do vánoc, ale dokonce do velikonoc. Tady to je, přátelé blogeřníci.

27.3.2024 v 22:17 | Karma článku: 19.10 | Přečteno: 461 | Diskuse

Olča Vodová

zdánlivě zadarmo

(svoje slunce si musíme najít sami, pokud ho nemůžeme najít, hledejme ho v sobě...,svoje slunce si musíme najít sami, pokud ho nemůžeme najít, hledejme ho v sobě...)

27.3.2024 v 21:18 | Karma článku: 5.18 | Přečteno: 112 | Diskuse
Počet článků 324 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 959

Pro ty, co mne znají už vdanou (blog je založený dříve než moje manželství) jsem už spíše Pšejová.

Naprosto obyčejná ženská, jakých chodí po ulicích tisíce. Pozorovatelka světa a majitelka víry v lidskost.

Momentálně také zaujatá členka skupinky pohybující se kolem Davida. Mladého muže, kterého učinila vězněm ve vlastním těle svalová dystrofie a on se chce dělit o svůj příběh a zkušenosti.

Píšeme o tom i na facebooku:  https://www.facebook.com/DavidAGenetickyGolias/

Jsem k nalezení na:  jamajka117@gmail.cz.

 

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...