**********
Hrrrčení, drrrnčení.
Drásavé zvuky jí mlátily do uší. Způsobovaly výbuchy vzduchu okolo její hlavy. Třískaly uvnitř lebky. Slyšela i své vlastní nitro. Krev narážela na stěny cév a při každé systole srdečního svalu tvrdě praštila do tepen. Praskání bublinek kyslíku v plicních sklípcích znělo jako dopady krup na plechovou střechu garáže.
A ještě něco dalšího. Zvuk podobný šumění vodopádu.
To krev, zvolna vytékající z narušené cévy do mozku, pomalu smývala její osobnost.
Znalosti, vůli, pamět...
...jen ty zvuky, ty příšerné zvuky přetrvaly.
Ticho, světlo, neznámo
ji obklopilo později. Snažila se pochytat myšlenky. Zkoušela je uchopit, chtěla vidět, pojmenovat věci. Vznášely se nad ní jakési skvrny. Shluky skvrn. Barevné shluky skvrn. Jedna z nich se pohybovala.
Pak z ní vyšel zvuk. Rozechvěl vzduch okolo, zněl tiše, jemně, konejšivě. Tak konejšivě...
Obličeje a věci
se staly z dříve neuchopitelných skvrn. Nehledala názvy věcí. Neznala je. Nevěděla, že by je měla znát. I zvuky se vyčistily a staly se z nich hlasy. Vnímala slova, cítila jejich náladu. Nepátrala po jejich smyslu.
Nevěděla, že život má význam, nepamatovala si , že předtím žila. Hlasy konejšivě zněly, světlo zmizelo. Všechno zmizelo.
Bolestí
se ozvalo její tělo. Rozložené na kousky se válelo po posteli, pod postelí, nebo ještě někde jinde. Bolest vtlačila její hlavu do podložky, rozdrobila mozek, pálila jí oči zezadu.
Zaznamenala zvuk. Svůj vlastní sten...a ještě jeden...a další...a pak se nad ní sklonil obličej a něco říkal a něco dělal a teplo proudilo její paží. A zase bylo všechno pryč. Netušila...
...že jen pár metrů od ní, za skleněnou přepážkou stál její muž s roztrhaným kapesníkem v rukou. Na levé tváři mu poškubával sval. V obličeji měl modravý odstín jako vždycky když málo spal a když se neholil. Přejel si kapesníkem po tváři. Šustilo to. Věděl, že by se na něj mračila, že by se podívala na jeho strniště, že by ústa nesouhlasně stáhla do kroužku. Strašně chtěl, aby to udělala. Tak strašně moc.
Díval se na ni. Připoutali ji k desítkám drátů. Ztratili někde po cestě jej osobnost. Asi někde mezi tím pádem, sanitkou a operačními sály. Možná jim odletěla z vrtulníku. V posteli leželo droboučké tělo s hlavou bez vlasů, s rukama bez gest, celé bez jakékoliv známky žití. Jen hrudník se pravidelně nadzvedával.
"Začala sama dýchat, to je dobré znamení." řekl doktor. Sundal si z obličeje ústenku a položil mu ruku na rameno. Jen zlehka, sotva na pár sekund.
"Je mladá, doufejte."
Doufejte!
"Zatím nedokážeme určit rozsah poškození, doufejte, že..."
Doufejte!
Nechtěl doufat. Chtěl ji vidět, jak jde do koupelny, jak míchá kávu v šálku, jak si zpívá i jak se zlobí.
Přál si, aby si zase rozčesávala vlasy jeho kartáčem, aby v jeho županu mazala sýr na topinky k snídani.
Snažil se oslovit "Toho, kdo řídí cesty lidí." Bože, tolik Tě všude hledala. Proč ji nevidíš?
Snažil se zachytit něčeho v obličeji člověka, který se o ni staral, který se jí dotýkal, který ji probouzel a uspával obsahem injekční stříkačky. Pokrčil rameny - bez záchytného bodu se kamsi řítil. Do Ztracena, do Chaosu, do Samoty.
"Můžu k ní jít? Pusťte mne tam." I jeho hlas se už.ozýval odjinud, ze Ztracena.
"Počkejte až se probere. Doufejte."
Doufejte!
"Pusťte mne za ní, jen na chvíli. Vrátí se ke mně. Přivedu si ji zpátky."
Nesouhlasný pohled, zavrtění hlavou, vzdech. Pak pár vteřin ticha. Dlouhých vteřin. Nekonečných. Pak nový pohled, tentokrát se zábleskem soucitu.
"Řeknu sestře, dá vám plášť."
Nedokázal se dívat na její obličej. Ta oteklá půlka jako by patřila někomu jinému a taky chyběl rám z vlasů. Rána nad uchem byla zakrytá obvazem. Snad to vůbec nebyla ona...Vzal do svých rukou jednu její. Udělal to opatrně, působila v tu chvíli jako skleněná. Na nehtech viděl zbytky jejího oblíbeného laku, na prsteníku zůstal kroužek po prstýnku. Měl ho teď na krku, pověšený na řetízku. Opatrně jí ho navlékl. Jednoduchý kroužek skoro sklouzl z prstu. "Je vidět, že nejíš," řekl nelogicky.
A pak něco zaznělo prostorem. Byla tady, cítil ji. Byla někde schovaná, zamčená, snad chtěla, snad nemohla k němu, možná prostě zabloudila a neuměla najít cestu.
Chtěl jí pomoci. Chtěl ji zpět a začal zpívat. Tiše broukal její oblíbenou písničku, pak ukolébavku, kterou zpívávala dceři a taky jemu. Pak mu došly melodie. Když začínal mluvit, netušil, jestli k ní jeho slova doléhají.
Cítil se tak neobratně. To ona vždycky dovedla poznat, co je potřeba udělat a jaká cesta k tomu vede. To ona zpívala květinám a děkovala slunci. Teď musel on. Bez její rady, sám, pro ni. Slova, která se slyšel vyslovovat, neměla nejdřív žádný smysl. Řadil je za sebe jako korálky bez jakýchkoliv pravidel.
Nejdřív hledal jejich rytmus.
Pak jim určil význam.
Později mluvil o Karolíně.
Ještě později jí vyznával lásku.
Nakonec plánoval budoucnost a do vět vložil všechnu svoji naději.
Zdálo se mu, jako by se přiblížila a pomalu se začala vyvlékat ze své klece. Ani ona nechtěla zůstat ztracená, těžce hledala svou zpáteční cestu. Cítil ji ve vzduchu, byla všude v pokoji.
Kdosi mu položil ruku na rameno.
"Běžte už, nechte ji odpočívat."
"Probere se!!" Křičel šeptem.
"Doufejte..."
Doufejte!
Ještě jednou se na ni podíval. Ležela bez jediného pohybu.